strach z rozhodování

"Mám strach, že moje rozhodnutí bude mít fatální následky."

"Rozhodovat se podle sebe mě totálně zúskostňuje."

"Je hrozné rozhodovat se podle sebe."

Pokud vám tyto věty nejsou neznámé, tak bych vás prvně chtěla uklidnit, že v tom nejste sami. Strach z rozhodování zažívá spousta lidí. Potřeba se rozhodnout, nedej bože ještě navíc správně, nás může naprosto vystresovat, vyčerpat až paralyzovat. Může nám způsobit úzkost, paniku, odpojení. A může se to dít opravdu v nejrůznějších situacích, protože náš strach z rozhodování se rád usadí kdekoliv a kdykoliv. A říká nám, že naše rozhodnutí bude fatální, že musíme docílit toho jediného správného rozhodnutí apod.

A pokud už se tedy zrovna někde tento strach usadil, tak má většinou rozpínavé tendence. Lehká nervozita přejde v permanentní pocit neklidu, dostaví se pocení, spaní moc nejde, tělo je v tenzi, úzkost se hlásí. Naše hlava (nebo něčí jiná) na nás tlačí: Tak už se rozhodni. A hlavně se rozhodni správně!

Neříkám, že se nakonec nemáte rozhodnout. Může to být fajn pocit, konečně vědět a ulevit si. Ale než k tomu momentu dojdete, zkuste si ještě jednu věc. Zkuste obyčejně nevědět.

Stav "nevím" je totiž dostačující. Je to platná fáze, která se počítá. Je důležitá. Dává nám prostor být se sebou, vnímat své potřeby a své tělo. Pomáhá nám nedělat unáhlená rozhodnutí. Oříšek je v tom, že si to potřebujeme umět dovolit. Potřebujeme umět být v míru s tím, že nevíme. Super, ale to se samozřejmě lehko řekne.

Situace, kdy se mám rozhodnout a přitom nevím jak, nám nejčastěji vygeneruje další bezva postoje typu "nejsem dost, selhávám, jsem slabý, jsem nemožná" atd. Všechny tyto sebehodnotící postoje zkusme alespoň na chvíli pustit. Není to tak jednoduché, ale dá se to natrénovat. Pojďte si tedy vyzkoušet trénink obyčejného nevědění.

Je to podobné jako při cvičení či jiném pohybu. Čím více cvičíme, tím lépe si naše tělo zapamatuje daný typ pohybu. A čím více trénujeme nevědění, tím více si naše hlava ujasní, že existuje i jiná možnost, než nutně muset vědět (třeba vědět, jak se mám rozhodnout). Ta možnost se jmenuje: nevím a je to ok.

Úkol tedy zní: Zkuste si každý týden dovolit něco nevědět a pokorně s tím vaším konkrétním "nevím" zůstat. Zkuste si říct (klidně nahlas): "Teď jsem ve fázi, kdy nevím. A to je v pořádku." Pozorujte, jak vám v tom je. V práci, při rozhovoru se šéfem, doma, s blízkými, kdekoliv a kdykoliv. Zaznamenávejte své postřehy.

Nevědět se prostě vyplácí. A místo stresující nutnosti rozhodnout se, tady najednou vzniká jakýsi meziprostor, který je dočasně (nebo i trvale) právoplatnou možností v procesu rozhodování. Zkuste si dovolit nevědět. Protože nevědět je v pořádku.