Neviditelné děti

Ty, které nebyly doma moc vidět. Protože jejich sourozenec byl vidět víc. Protože byl nemocný, nebo problematický, nebo prostě jiný.

Protože mému sourozenci bylo věnováno více pozornosti, tak já jsem nebyl tolik vidět. Stal jsem se neviditelným. Aby mě naši víc viděli, potřeboval jsem se víc snažit, víc ozývat, být víc aktivní, víc nápomocný, víc hodný, víc připravený pomoci, víc dospělý, víc rozumný atd. Potřeboval jsem také neotravovat rodiče, kteří měli dost starostí s mým nemocným sourozencem, nevybočovat, nekomplikovat, vycházet vstříc, být hodný.

Protože potom jsem měl pozornost rodičů. Aspoň takovouto omezenou, aspoň na chvíli. Když jsem vše zvládal, neupozorňoval na sebe, nepotřeboval nic, rodiče byli se mnou spokojení. Naopak když jsem něco nezvládal, propadal dětskému pláči, strachu, nevoli, rodiče byli nespokojení. Jsem přece rozumný a vím přeci, že to mají s mým nemocným bratrem těžké. Tak proč jim to ještě komplikuji?

Naučil jsem se, že dobré je snažit se potěšit rodiče. Pak mi věnují pozornost. Mít jen samé jedničky, pomáhat jsem rodičům s nemocným bratrem, nic nepotřebovat a se vším si poradit sám. To fungovalo.

Dnes, jako dospělý, trpím permanentním pocitem, že se musím lidem zavděčit, musím jim vše odsouhlasit, jinak mě nebudou mít rádi. Žiju v představě, že musím všechno zvládnout sám a o pomoc si nemohu říct, nemám přeci nikoho otravovat. Bojím se, že budu odmítnut, tak jako jsem býval odmítán, když jsem byl malý. Blízké vztahy mi moc nejdou. Jedu na výkon, zvládnu toho fakt hodně. Ale už se pak nestarám o to, co se děje s mým zdravím a s mým emocionálním prožíváním. Potlačím to v sobě a jdu dál. Nemůžu totiž dovolit sobě ani ukázat svému okolí, že bych něco nezvládnul. Hrozí, že by mě neměli rádi. Hlavní a permanentní sebepocit mi totiž říká, že nejsem dost.

Pokud je vám obsah tohoto textu povědomý, pak jste se už možná dostali i o krok dál a víte, že by bylo dobré, abyste ve svém životě prožili pocit, že jste dost. A abyste s ním mohli zůstat. To co jste si s sebou přinesli do svého dospělého života z dětství, nemusíte s sebou nést dál. Dokonce to můžete navždy odložit. Psychoterapie v tom může výrazně pomoci.

Vězte, že jste dost, tak jak jste.